Vaskulitida, neboli onemocněné cév, které snižují svoji prostupnost, zejména vlivem chladu, ale také možná genetickou predispozicí, zapříčiní odumírání tkáně na hranách uší u plemen psů z teplejších oblastí. Často na toto onemocnění trpí Ridgeback a nemoc se nevyhnula ani našemu Louisianskému leoprdímu psu.
Jelikož první pokusy s léky na prokrvení znamenaly dlouhodobé používání a výsledky po delší době, nečekali jsme změnu hned a ta se, bohužel, ani nedostavila. Po měsíci a půl došel čas na kortikoidy, které také nevylepšily stav a jako poslední možnost byla fixace celých uší v ovazu hlavy. Základem totiž bylo znehybnit ušní boltce při oklepávání psa, při němž konce učí s vysokou energií naráží do lebky a krku, kde strup praská a rána se zvětšuje a neustále dochází k její traumatizaci.
V momentě, kdy ovaz hlavy vydržel pouze do rána a pak jsem ho nalezl na krku, přičemž obě uši byly venku, bylo na čase zajistit jinou verzi fixace uší. V jedné chytré knize zabývající se ovazováním různých částí těl malých zvířat, jsem nalezl způsob fixace uší pomocí třmínků. Nejprve jsem zkusil interpretovat návod na nejvíce poškozené ucho, avšak při olepení pevnou stavební lepenkou došlo k poškození zdravěji vypadajícího ucha. Musela tak nastoupit další inovace.
Zajistil jsem si dostatečně přilnavou textilní lepenku (Omniplast), odmastil si lihem přední i zadní hrany uší a naměřil náplast tak, aby sahala od zlomu na jednom uchu, pod bradou psa ke zlomu na druhém uchu s ohledem na to, aby náplast byla dostatečně krátká, aby si za ni při pohybu nezachytával tlapami a také ne příliš krátká, aby se dotýkala srsti a dráždila neustálými pohyby pokožku. Odstranění lepenky pak usnadním potřením lékařským/technickým benzinem.
Místa, kde jsou rány, překrývám vrstvenými gázovými čtverci o rozměrech 7,5 x 7,5 cm přestřiženými v polovině. Jeden čtverec tak stačí na obě uši a materiálu v místě není zbytečně mnoho. Do poloviny nastřihaného gázového pruhu nanesu měsíčkovou mast s peruánským balzámem, aby rána zůstala pružná, ve vlhkém prostředí a snadněji se hojila.
Nejprve si zalepím zadní stranu uší, kdy polovinu šířky lepenky umístím na vrch ucha, ohnu ji přes hranu a přilepím ji na spodní stranu ucha. Pod bradou slepím lepenku lepivou částí k sobě tak, aby se lepivé části překrývaly a případné přesahy se nelepily na krk. Pokud zalepím zadní stranu, mám z poloviny vyhráno, protože i když pes ztratí nervy a v tomto bodě mi uteče, už si ucho nerozbije.
Přední stranu lepím tak, že gázou obalím špičku ucha a přes gázu pak umístím pruh lepenky lepící k sobě přední hrany uší. Pod bradou spojím lepenku z předu se slepenou lepenkou ze zadu a na druhém uchu, pokud má popraskanou hranu také, opět vypodložím gázou s mastí a dolepím až ke zlomu ucha.
Dále ochráním gázu na špičce ucha asi 15 cm lepenky, kterou špičku obalím. Gáza se tak nevytahává při škrabání ani při pohybu v porostu a také chrání mast proti rychlému vysychání. Gázu je potřeba měnit 1x denně, maximálně 1x za 2 dny, aby nezarůstala do rány a mast nebyla příliš vyschlá.
Pro výměnu gázy je nejlepší připravit si nové kusy gázy namazané mastí a krycí náplasti na špičky uší. Náplasti na přední i zadní straně mohou zůstat, dokud se jejich přilnavost k povrchu nesníží. Gáza se opatrně odstraní z rány a pak se odlepí i z lepenky na přední straně ucha, nahradí se novou gázou a řádně se přilepí na původní lepenku. Pak se opět olepí celá gáza na špičce ucha ochrannou vrstvou lepenky. Lepenku z přední strany bylo nutné měnit každé 3 dny, kdežto na zadní straně vydržela téměř týden.
Fotografie celkového pohledu na hlavu jsou dílem Lucie Blovské. Děkuji.